U popelnice ležel chcíplý potkan, jestli to chceš jíst, já ti ho přinesu...

Vybavit partnera seznamem a vyslat ho na nákup - to může být ošemetná věc. A což teprve když je partner Pákistánec a ani neví, jak vypadá normální českej párek?! Aneb: Jak jsem se od českého párku k indickému kari dostala...

Na chuť indicko-pákistánské kuchyni jsem přicházela postupně. Úměrně tomu, jak mě z druhé strany opouštěly chutě, na něž jsem byla dosud zvyklá. Velkou zásluhu na celém procesu měl samozřejmě můj partner a naše vzájemné sžívání. Třeba jako tenkrát, když jsem ho poprosila, ať zajde nakoupit a do ruky mu dala nákupní seznam... 

I když jsme v této oblasti už významně pokročili, můj nákupní seznam je pro něj stále srozumitelný jako turistický průvodce španělskou vesnicí. Zaraženě si ho prohlíží. Náhle černé obočí vyklene do dramatických oblouků a ptá se: „Kuřecí parky? To je co?!“

Překvapeně se na něj podívám a chvilku přemýšlím, z jaké strany do sfér jeho nevědomí proniknout. Hahaha, s tebou je vážně psina! Oddechové parky speciálně určené jen pro drůbež… Nakonec se ale rozhodnu humornou vsuvku nepublikovat, zachovám dekorum a se vší encyklopedickou vážností vysvětluji: „Zde se nejedná o parky – tedy veřejný prostor, ale párky. Je to zcela běžné jídlo, pokrm – konkrétně uzenina…“

„Uzenina?!“ Řekne s naprosto hrozným přízvukem a ještě horším výrazem, „co to je ta uzenina?“ On samozřejmě nikdy žádné salámy, párky, točeňáky ani špekáčky neochutnal. A možná ani neviděl. Chci mít jistotu, že pořídí, co potřebuji, a tak zasedám k notebooku a na internetu najdu pár obrázků: „Tak prosím - tohle jsou párky!“

S nedůvěrou prohlíží úzké růžové nožičky: „To je k jídlu?“ „No jasně, to je z kuřecího masa.“ „Nekecej! Z masa? A kde to maso je…?“ Zkoumavě se zadívám do monitoru. „No, někde tam uvnitř. Asi…. Nějaký to maso, možná i bude…“ Shahid mhouří oči, „ale vždyť to jako maso nevypadá!“ „Protože je rozemletý. Úplně rozsekaný a rozemletý. Na kaši.“

On pokrčí rameny a nedůtklivě řekne: „No dobře, jestli to chceš jíst, tak já ti to přinesu…“ Já pokrčím rameny a slyším: Ráno u popelnice ležel chcíplý potkan. Jestli to chceš jíst, já ti ho přinesu. Zmateně koukám na obrázek dvou tenkých růžových balónků. Shahid upjatě drží nákupní seznam jako velebníček svatou knihu a tváří se podivně zarputile.

Jestli to prý chci jíst? Já nevím… Proč ne? Maso! Prý kde tam je to maso? Jak já to mám asi vědět? Ale určitě tam nějaké maso bude, když to píšou na obalu. No a ne? Já přece vím, že to jako maso nevypadá… Ale to jen proto, že je rozemleté. Co proč? Proč je rozemleté? No protože to maso už asi… Protože mu už asi nebylo moc dobře nebo… Já fakt nevím! Sakra! Nic. Já na ty párky vlastně vůbec nemám chuť. Ani nevím, proč to ještě kupuju. Zrovna nedávno jsem četla článek, jak jsou všechny ty uzeniny škodlivý. Shahid mi ve správnou chvíli intuitivně podstrčí nákupní seznam a já párky vyškrtávám ze života.

(Zkrácený úryvek z mé knížky Život s chutí kari - Kari s chutí života)